2
Galerie Provázek
Pavel Tasovský – Železo
7. března – 30. dubna 2014
Dobrý den, vážení přátelé, sešli jsme se zde
na vernisáži výstavy uměleckého kováře
Pavla Tasovského nejen proto, abychom
obdivovali jeho nápadité dílo, ale abychom
se také dozvěděli něco pravdivého o jeho
minulosti a strastiplné cestě k umění, z če-
hož mnohé se mu zatím podařilo mistrovsky
skrývat a vytvářet tak nepravdivou image.
Neví se přesně, zda se narodil na nejse-
vernějším ostrově Řecka, který se nazývá
Thasos, je znám nejen krásnými plážemi
a bujnou vegetací, ale především mnoha mra-
morovými lomy. Odtud by se dala vysledovat
Mistrova láska ke kamenům, především ve
chvílích, kdy mu spoluobčané nejmenované
barvy pleti odcizí část jeho dominantního
materiálu, čímž je železo. Druhá domněnka
je, že se narodil poblíž Tasovického hradu
(okres Kladno) nebo Tasova (okres Hodo-
nín) či Tasova u Třebíče. Zde by byl – vedle
Josefa Robotky (podplukovníka generální-
ho štábu) či Jakuba Demla, antisemitského
faráře a básníka, kterého musel od vězení
zachraňovat komunistický básník Vítězslav
Nezval – nejslavnějším rodákem. Nejprve
ale přečtu obsah básně Svatopluka Čecha
Lešetínský kovář a kratičký úryvek z ní:
„Do vesnice Lešetice přivandrují němečtí
továrníci. Za velmi krutých podmínek za-
městnávají muže, ženy i děti a pranic se ne-
starají, jestli někdo v jejich službách zemře
a zanechá po sobě rodinu, která nemá, jak
by se protloukla. Navíc postupně vytlačují
původní obyvatele pomocí výhružek, anebo
jednoduše tak, že jim znemožní sehnat si
práci, takže se musí odstěhovat, aby přeži-
li. Pouze kovář nechce odejít ze své půdy.
Kovářův pomocník Václav se zamiluje do
jeho jediné dcery Lidušky“ (všimněte si pro-
sím, že paní Tasovská jmenuje se Ludmila),
„a odchází, aby vydělal peníze a oni se moh-
li vzít. Liduška mu slibuje, že na něj bude
čekat. Léta běží, kovář zůstává, ale prohrává
soudy s továrníky a daří se mu zle. Do ves-
nice se vrátilo několik původních obyvatel.
Jeden z nich hledá svou dívku a našel jenom
její hrob. Z bídy se podvolila továrníkovi,
otěhotněla a když se dítě narodilo, utopila se
i s ním.“ (Jak vidíte zde, paní Tasovská je zde,
živa a zdráva a chlapec také prosperuje.) „Ko-
vář s těmito lidmi sedává po večerech u se-
be a nejraději mluví o době husitské, kdys
Češi vzali do rukou zbraně a bránili svou
zem. Kováři přijdou zabavit dům a kovárnu,
on se však s přáteli brání a rozvášnění lidé
zapalují továrny a honí své utlačovatele. Pro
kováře opět přijdou i s posilami a smrtelně ho
postřelí. Ve chvíli, kdy umírá, se vrací nyní
bohatý Václav, který oznamuje, že továrník
odtáhl a podniku se ujal pravý Čech.“ (Ne
Svatopluk.) „Václav sám chce koupit kovár-
nu a oženit se s Liduškou. Kovář umírá.“ (...)
Tolik ukázka a zde si můžete prohlédnout
obrázek, který měl maličký Pavlík pověšený
nad postýlkou, ať už byla situovaná kdeko-
liv – a na který padl jeho zrak při raní i ve-
černí motlitbě. Není divu, že Germáni nebyli
v jeho chudé, leč poctivé a čistotné rodině
v oblibě a teprve mnohem později – vlivem
lukrativních zakázek do Spolkové republiky
Německo – si na ně tehdy již dospělý Pavel
Tasovský postupně musel zvyknout...
Ale to bychom předbíhali. První léta
u řemesla byla krušná. Malý, ale brzy zručný
Pavlík nejdříve chodil sbírat použitý koks,
který vyhazovali z továrny hraběte Collo-
redo-Mandsfelda kdesi na konci směny
a který se dal v chudé dědečkově kovárně re-
cyklovat, potom tahal měch, teprve za něko-
lik let začal dělat hřebíky a skobky, čili učil
se cvočkařem, jak se tehy říkalo. V patnácti
vykoval svoji první podkovu v dědečkově
kovárně, vrchností byl pochválen a poslán
z Čech do moravské Náměště, kde se za-
čal učit dalším nesám řemesla v kovárně
hraběte Haugwitze. Jeho další kariéra je již
popsána v publikacích víceméně pravdivě.
Přes školy odborné a stáže u Mistrů černé-
ho řemesla se vlasní pílí a cílevědomostí
propracoval až k výrazu osobitému, mnoha
výstavám i zakázkám od veřejných institucí
i soukromých mecenášů a zbohatlíků. Zmiň-
me zde i náměšťská kovářská sympozia, uni-
kátní akce, jež se pravidelně konají v zámec-
kém parku. Velkou oporou mu vždy byla již
zmíněná manželka, která sloužila jako inspi-
race i hromosvod a nikdy na svůj úděl nerep-
tala, stejně tak jako v básni od Svatopluka
Čecha. Přestože do přestavby vlastní kovár-
ny nedaleko náměšťské dominanty vložil
Mistr vzápětí celé značné manželčino věno,
nezdá se, že by jí lety popřál větších porcí
stravy, jak už bylo v kovářských rodinách
zvykem. Sílu a hlavní část stravy potřeboval
živitel rodiny, ač už by na to - po počáteč-
ních hubených letech – prostředky nyní měl.
Odráží se to i v Mistrově tvorbě. Všimněte si
např. soch s ženskými tématy – Matka země,
Tanečnice, Růže, Vpředu, vzadu – díla jsou
velmi úsporná, materiálově nenákladná. Na-
proti tomu na mužských tématech – typic-
kým příkladem budiž Hamounovo křeslo,
Pijácký stůl či Mužský kříž – železem, tady
i nancemi nikdy nešetřil.
A tak nám nezbývá než doufat, že až
se jednou zrealizuje odvěký Mistrův sen –
stavba čtvrtého pruhu dálnice (tzv. umělec-
kého) a odbočka do Náměště, kde on bude
navrhovat a realizovat všechny jím navrže-
né a vykované přejezdy a mosty, odbočky
a zábradlí, zbudou nance na výživnou stra-
vu nejen pro Pavla Tasovského, ale i pro ro-
dinu a učně, kteří dodnes nemají uzákoněny
své odbory a pravidelné přestávky na svači-
ny a procházky krásným zámeckým parkem
v Náměšti.
Karel Fuksa (zahajovací projev
na vernisáži – kráceno)