Tady a teď sledujeme rozměrná malířská
plátna s kompozicemi, kde se harmonicky
doplňují barevná plošnost s dramatickou
lineárností a jsou dynamizovány pastóz-
ními nánosy barev. V kontrastu k těmto
plátnům jsou zde obrazy-objekty, v nichž
je plasticita dotažena až do trojrozměr-
nosti. Jsou to objekty, tzv. embalingy, pro
které je charakteristická metoda malířské-
ho postupu, nikoli postupu sochařského. U
těchto objektů Wolf nejprve vytvoří jádro
z pevného materiálu (u některých sádra, u
jiných nejrůznější textilie či plastové sáčky
stažené provazy do tvrdé kompaktní hmoty
apod.), na které pak po vrstvě šepsu nanáší
další množství vrstev olejových barev. Tyto
vrstvy však nenanáší během jednoho tvůr-
čího aktu, ale vrství je po léta (v některých
případech i po desetiletí) a vytváří tím troj-
rozměrnou malířskou kompozici, na kterou
však nesedí žádná z dnešních zaběhlých
kunsthistorických teoretických klišé, a pro-
to se ti povolaní (míním tím výtvarné teo-
retiky spravující sbírkové fondy oficiálních
galerií a muzeí) tváří, jakoby nic takového
zatím neexistovalo. (Každému, kdo se zabý-
vá dějinami umění, je jasné, že z dlouhodo-
bého hlediska je tento postoj neudržitelný,
avšak vzhledem ke krátkodobosti našich
životů s tím nic jiného asi neuděláme.)
Ale zpět k výstavě: chceme-li dnešní
tvorbu Jana Wolfa přiblížit divákovi, není
od věci podívat se do jeho vlastní minulos-
ti. Na počátcích stojí fantaskně-surreálné
kompozice temnosvitně barokního vzhle-
du. V této době – mluvím o druhé polovi-
ně 60. let – byl Jan Wolf zároveň aktivním
hudebníkem, divadelním autorem a režisé-
rem, básníkem, iniciátorem řady kulturních
počinů (Proemium v Českém Krumlově,
presidentem Umělecké besedy Zlatoroh
v Brně a řady dalších), v 70. letech se pak
– do velké míry vinou normalizačních spo-
lečenských pohybů – začal věnovat ve svém
„exilu“ na Vysočině (kromě profese uči-
telské) hlavně krajině, tedy krajinomalbě.
Avšak i člověk a dění kolem něho je jedním
z ústředních témat Wolfovy tvorby, kte-
rá se v polovině sedmdesátých let stává
středem jeho veškeré činnosti; v této době
totiž přechází zcela na volnou nohu, a mal-
bě se tak od této doby může věnovat sto-
WOLF:
TADY A TEĎ
Nahoře: Instalace výstavy obrazů Jana Wolfa
v Galerii HaDivadla.
Dole: Jan Wolf
Autor podepisuje návštěvníkům katalogy.
Návštěvníci sledují televizní záznam dokumentu
o tvorbě Jana Wolfa.
Galerie HaDivadla
Jan Wolf – Tady a teď
4. prosince 2012 – 30. ledna 2013
procentně až do současnosti. Z hlediska
formy měl tento přerod od temnosvitných
kompozicí ke vzdušným krajinomalbám
dva důležité aspekty: vedl k rozvolnění a
odlehčení maleb, kdy odlehčenost rukopis-
ná jde souběžně s obsahovou; přivedl Jana
Wolfa od závislosti na nadřízených orgánech
k závislosti volnotvorbové – tedy k jisté for-
mě nezávislosti. K oné ryzí tvůrčí nezávis-
losti, která se odráží i na této výstavě.
Osmdesátá léta jsou pak ve znamení jed-
nak vyvrcholení krajinářské tvorby, a to
monumentálním obrazem „Panorama města
Brna“ (byl umístěn na KNV Brno, dnes na
Ústavním soudě v Brně), a jednak dalším roz-
vinutím paralelní tvorby tzv. volné, ve které
zúročuje svou fantaskně-surreálnou polohu
a zároveň znalost krajiny – a myslím tím
nejenom znalost malířskou, tedy rukodělnou
(která zde samozřejmě hraje svou nezastupi-
telnou úlohu), ale onu znalost vědomí kra-
jiny, vědomí její historie a povědomí, co je
nad ní i to, co je pod ní – tedy pod zemí,
čímž narážím na Wolfovy speleologické
výzkumy v Býčí skále, kam jako dlouholetý
speleolog přináleží.
Dostali jsme se tímto do posledního dva-
cetiletí autorovy tvorby, které je mimo jiné
poznamenané aktivní spoluprací a spolutvor-
bou na poli současného surrealismu jedná se
o kontext český, tedy aktivity skupiny Stir Up
(jejímž je také členem) a širšího okruhu spří-
zněných s touto skupinou (vydávání časopisu
STYXUS, aktivity kolem galerie Čertův ocas
na Mohelském mlýně apod.), a také o spolu-
práci a spolutvorbu v kontextu mezinárodní-
ho surrealismu (kolektivní výstavy v Belgii,
Portugalsku, v Chile a na dalších místech).
V neposlední řadě jde i o kontakty osobní,
jako jsou naši společní přátelé: Arnost Budik
v Bruselu v Belgii, Miguel de Carvalho
v Portugalsku, John Welson ve Velké Británii,
výtvarnice Amirah Gazel z Kostariky apod.
Vystavené obrazy – a nenechme se zmást
trojrozměrností některých z nich (pořád jsou
to obrazy) – jsou jen nepatrným fragmentem
a malým poodhalením Wolfovy výtvarné
tvorby, jsou ukázkou nové figurace, jíž je
Wolf, coby stálice brněnské výtvarné scény,
jedním z hlavních představitelů a jsou post-
moderním zúročením živých tradic moder-
ního výtvarného umění.
Josef Bubeník – Zahajovací řeč (kráceno)
